Začne-li zvíře z ničeho nic „značkovat náš svět“, často nám tím kreslí mapu vlastních emocí — i těch našich. Co tím říká — a komu? Dva příběhy z praxe ukazují, že odpověď většinou neleží ve zvířeti … ale v nás.

Když se zvíře ztratí, každá minuta se počítá. Jak zůstat v klidu a jednat efektivně? Praktické kroky, které vám pomohou najít společnou cestu zpět.

Říká se: „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.“ Ale co zvířata? Potřebujeme znát „psinu, kočičinu nebo kozinu“? Naštěstí ne. Se zvířaty je to mnohem jednodušší – stačí se naučit jen jeden jazyk. Jazyk srdce. Komunikace se zvířaty není výsadou několika vyvolených, ale schopností, kterou v sobě máme všichni. Je to podobné jako s učením cizího jazyka: Nejprve se naučíme základy (rozumějte „gramatiku“ – tedy techniky komunikace). Postupně si rozšiřujeme „slovní zásobu“ (tedy

Zapomněli jsme na univerzální jazyk, kterým kdysi lidé i zvířata běžně hovořili – tichý jazyk intuice, empatie a pocitů. Původní národy jej stále znají, my jsme jej ale postupně ztratili s oddělením od přírody. Je čas znovu otevřít srdce a rozpomenout se na tento láskyplný JAZYK SRDCE.

Kdysi lidé nepotřebovali slova, aby porozuměli zvířatům. Lovec dokázal v mysli přivolat zvíře, strom nabídl ovoce, aniž by ho člověk musel utrhnout. O tomto ztraceném daru vypráví africký šaman Credo Mutwa. Schopnost komunikovat se zvířaty však nezmizela – jen na ni musíme znovu vzpomenout.